Válka mužského rodu neživotného

Aneb protest proti českému jazyku

Část 1. Zahrada

„Jednotko, pozor! Pohov!“ Zazněl výkřik velitele skupiny, byl to ostřílený veterán, střapatý, tmavě oranžový perský koberec. Měl za sebou už mnoho bitev, jednou z nich byla také slavná bitva u akvária, kde přišel o celou četu. Celá četa koberců byla tedy nastoupena před brankou, v dostatečné vzdálenosti od zahrady. Všichni kobercové byli drsní, ukáznění profesionálové. Stáli tam, připraveni provést drtivý útok na budovu ovládanou tyranským nábytkem, kterému vládl generál mrazák. Zatahovalo se, krásné, nažloutlé a pestré sluneční barvy se změnily na šedivé, tmavé a pochmurné. Začalo pršet, frontová atmosféra houstla. Velitel spustil: „Kobercové, připravte se! Dnes ukončíme časy, kdy jsme byli utlačování, pošlapáváni, bezduše ležící na podlaze! Dnes, je den, kdy budou létat třísky, bude se párat tkanina, trhat kabely, téct bavlna! Dnes tomu mrazákovi ukážeme zač je toho loket!“

„Eh, pane?“

Zeptal se světle zelený koberec s černými, trojúhelníkovými vzory.

„Ano vojáku?“

„Co je to loket pane?“

„Ah, ano. Omlouvám se, měl jsem na mysli roh, roh koberce! Každopádně, plán je následující. Vplížíme se na zahradu, zlikvidujeme stráže a zadním vchodem vlezeme dovnitř.“

„Nic víc?“

Zeptal se znova světle zelený koberec černými, trojúhelníkovými vzory.

„Eh, jo. Co víc bys chtěl vědět? Kolik jich tam je? Jak budeme postupovat, až budeme uvnitř? To všechno jsou naprosto nepodstatné informace.“

Velitel se podíval na budovu, zamyšleně si ji prohlížel zatím, co mu déšť bušil do tváře… Moment, nejsem si jistý, jestli mají koberce tváře. No, koberce možná ne, ale kobercové určitě! Takže, zatím co mu déšť bušil do tváře, přemýšlel nad důležitými, taktickými a strategickými věcmi důležitých pro danou situaci:

„Tomu nerozumím, jak může být Twillight Sparkle anicorn? Vždyť teď bude celý seriál hrozně nevyvážený. Dva zemní poníci, dva pegasové, unicorn a anicorn.“

Nastal klid, hrobové ticho rušil jen šum deště, hromy, hučení motorů, zpěv ptáků, odkašlávání některých koberců a v neposlední řadě i hlasitý prd, vydaný jedním z nich.

Velitel se mlčky otočil ke svým vojákům a gestem jim naznačil, ať jej následují. Skrčení, se samopaly MP5 v rozích se pomalu blížili k plotu. Potichu se přehoupli na druhou stranu. Kousek před nimi stál gramofon, s kalašnikovem zabořeným v měděném trychtýři stál zády k nim. Déšť mírnil všechen okolní hluk. Velitel kývnul na černého koberce, který se k gramofonovi připlížil a jednoduchým chvatem mu vytáhl vinylovou desku. Gramofon se mrtvý zřítil k zemi. Jednotka pokračovala dál v cestě k zadnímu vchodu. Ležíce v křovinách (Křovinám to očividně nevadilo…) sledovali vchod střežený dvěma vrtačkama. Dva kobercové, velmi zkušení střelci, namířili vrtačkům na motory a součastně vystřelili.

„Tango down.“ Prohlásil jeden ze střelců a kývnul na svého kolegu. Vstali a se samopaly připravenými před sebou se přiblížili ke vchodu. Zamávali na zbytek skupiny  a ti přiběhli k nim.

„Moment. Neotvírat. Za těma dveřmama by někdo mohl být.“

Zastavil Velitel koberce, chystajícího se otevřít.

„Máte pravdu, raději se toho dveře zeptám. Hej, hej dveři, je někdo uvnitř?“

„Ne“

Koberec jen nevinně pokrčil rameny a otevřel. „BOOM“ Dveř explodoval a rozletěl se do všech stran.

„Sakra, sebevražedný dveř!“

Zakřičel velitel, když se sbíral ze země. Přiběhl ke zraněnému koberci a poklekl k němu. Byl v kritickém stavu, ztratil hodně vlny, a umíral.

„Ehh… Pa… Pane… Necítím nohy pane…“

„Jen klid chlapče, to je tím, že koberce žádné nohy nemají. Vzchop se mladej, dneska mi tady nevyvlníš!“

Bylo to marné. Růžový, koupelnový koberec vydechl naposled.